14. 11. 2013  9:45

Už je to tu. Bezesná noc, Tatry. KOŠ ICE a UŽ HO ROD. Černobyl je pelyněk. Jedna kamarádka říká, že je na štíru s Pánem Bohem. Já s ním možná jedu vlakem. Tam, kde je to Ním zapomenutý kraj. Záření nebo osvícení. Tma nebo světlo. JEDNO.

 

15. 11. 2013 6:30

16 hodin do Kyjeva. Družba s místníma. Chivas Regal, meruňkovice, pivo a čaj. Slované si rozumějí. Tepláky a pantofle addidas. Vzpomínám na hlášku: Jeďte na Ukrajinu. Vaše auto tam už je!

 

17:32

Pop s ikonami nad hlavou na silnici mezi auty. Tank, který byl ověšen květinami a myslím i řády a babuška co prodává u silnice rozkrájené maso. Blížíme se k zóně. Zóna. vstup do ní. Velká kontrola. Nelze nemyslet na Andreje Tarkovského a jeho Stalkera. Velká prázdná silnice. Nikde nikdo. Zvláštní ticho. Nechodit do lesa. Dozimetry cvrlikají.

 

19:44

Pripyat. město duchů. Postavili ho asi v roce 1970 a já jsme se narodil. Všichni se museli vystěhovat. Viděl jsme jejich byty, školku, hřiště. Lunapark. Obětí Černobylu se uvádí asi čtvrt milionu. Mrtvá těla prvních hasičů zalili do betonu kvůli radioaktivitě.
Večer jsme z lesa slyšel divoké štěkání psů. V zóně bydlí někteří lidé. Teď i my.. Uprostřed haly na hřišti vyrostl strom. Přemýšlím o původu vody, která teče z naší sprchy.

 

16. 11 2013 13:59

Dětské panenky, poházené knihy na podlaze. V plaveckém bazénu vítr rozfoukává listí a místnost plná plynových masek, která vypadá morbidně. Návštěva nemocnice byla trošku děsuplná. Tam se to dalo ve vzduchu krájet. Takové apokalyptické zážitky. Kvetoucí šípky a jablka na stromech, co nikdo nesbírá.

 

22:05

Asi to kouzlo Zóny padlo i na mně. Nechce se mi odjíždět. Je mi teskno a popadla mně melancholie. Nerozumím tomu! Budu se sem vracet jako někteří? Proč to neumím vysvětlit ani sám sobě?